O Angi Shy

14. února 2014 v 4:22 | Angi Shy |  O Angi Shy
Toto je je úvodní článek popisující můj dosavadní život, zájmy, osobní informace a příběh vzniku mého pseudonymu.

Kreslím od doby, co jsem jako malá objevila papír a tužku. Vždy jsem ke kreslení měla větší vztah, ale nebýt šikany, asi nikdy bych se nenaučila kreslit tak rychle. Už jako malá jsem byla velice vynalézavá po své matce, vše jsem zatím jen využívala ve hrách s bratrancem Patrikem, když jsme si hrávali s hračkami dinosaurů a aut. Vždy jsme vymysleli něco originálního a většinou jsem nápady uskutečnila já, i když to měla být třeba i taková hloupost, jako lanovka z kyblíku, jezdící na bavlnce, přidělaná kolíčkem.

Na základní škole mě šikanovali už v první třídě, jelikož jsem už tehda nebyla tak hubená, jako ostatní. Vše ale hlavně začalo mnohem větší hloupostí, kterou bylo pozvracení se na chodbě. Od té doby, kdokoliv šel kolem mě, zadržoval dech, zacpával si nos, oslovoval mě urážlivými jmény. Měla jsem jednu kamarádku, která bydlela i ve stejném paneláku, ale i ta mě brzy opustila, když se začala kamarádit s novou dívkou ve třídě a já zůstala sama. Tím jsem se věnovala kreslení mnohem častěji, než čemukoliv jinému.

Šikana se však zhoršovala. Rozbíjeli mi věci, mlátili mě, ničili mi lavici například vylitím mléka, které jsem druhý den musela uklízet. Ani stížnosti učiteli nepomohly. Matka mi také příliš nepomohla opakováním věty "Tak si jich nevšímej". A tak až v 7. třídě to zašlo tak daleko, když jsem přišla domu celá od modřin a zničená, teprve pak se to začalo doma řešit.


Vše skončilo přeřazením mě na jinou školu. Když to učitelé zjistili, najednou se ke mě chovali, jako bych byla bůh, tvrdili, že jsem jim to měla říct (jako kdybych to celou dobu předtím nedělala) atd. Dokonce i ti, co mě šikanovali mi najednou začali říkat, jak špatná je ta škola, kam přestupuji, že se tam krade, jsou tam vši atd. Ale to je na všech školách.

Po přestoupení vše vypadalo nadějně. Sice noví učitelé a noví žáci vypadali "podivínsky", ale to byl asi jen můj první dojem. Viděla jsem v tom novou šanci, jak mít konečně klid. Ale brzy vše spadlo do starých kolejí. Žáci ke mě byli ze začátku hodní, ale já se s nimi neuměla bavit. Z oněch 7 let šikany na předešlé škole se ze mě stal zamlklý člověk, co se všemu vyhýbá a jen sedí v koutě. Neuměla jsem ani komunikovat s lidmi, když jsem měla cokoliv říct, bylo to velice tiše a koktavě. Když si toho žáci všimli, využili toho a šikana začala nanovo. Vše se ještě zhoršilo, když jsem si oblíbila hudební kapelu, kterou většina lidí neměla v lásce...

Pamatuji, že jednou jsem přišla do školy i v botech, na kterých byly obrázky členů oné hudební kapely... když jsem se šla přezout z pantoflí a chtěla jít domu, zjistila jsem, že mé boty jsou plné vody, tak jsem se musela belhat v pantoflích. Díky bohu, že bylo léto... Ještě smutnější však je, že když jsem se s těmito lidmi ze základky sešla ve skupině na FaceBooku a sdělila jim, jak hnusné jejich chování bylo, odpověděli, že jsem si za to mohla sama, když jsem s nimi nekomunikovala...Je to ale opravdu důvod, proč takového člověka trápit bez tolerance a respektu k různým traumatům a postižením, které onen člověk může mít?

V 9. třídě, když třídy odjely na školu v přírodě, já a jedna dívka ze třídy jsme nejely. Byly jsme spojeny s další dívkou Julkou ze 7. třídy a společně jsme chodily do školy se "flákat" na celý týden. Zjistila jsem, že s ní mám mnoho společného a jako jediná mi dala prostor se vyjádřit a zároveň jsem se v její přítomnosti cítila neohroženě. Tím začalo mé první opravdové přátelství.

Bohužel přátelství netrvalo dlouho. Když jsem školu vyšla, tato základní škola byla zrušena a žáci přesunuti do školy, ze které jsem v 7. třídě odešla. Navštěvovaly jsme se, ale už to nebylo ono, zjistila jsem, že Julka je velice nespolehlivá, ale to nejhorší mělo přijít. Jednou mi Julka řekla, že ji její otec zneužívá. Policie už o tom věděla a jejího otce zatkla... Julčina nevlastní matka o Julku neměla zájem a její pravá matka žila na Ukrajině a Julku chtěla zpět jen, aby získala peníze, a tak Julka skončila v dětském domově... Pak jsme se skoro nevídaly. Jen mi řekla adresu, kde dětský domov najít. Jednou jsem jí navštívila, ale bylo to asi jen na 15 minut, jelikož za ní přišla i jedna učitelka, která ji pomáhala...

Poté se asi jen 2x stavila u mě doma, přičemž mi sdělila, že přestupuje do jiného dětského domova, ale adresu mi již nedala. Jen si ode mě pujčila 200 Kč, řekla, že se brzy zase staví a zmizela... ani na telefonu se neozvala, ani na emailu, nikde. Já neměla, jak ji najít.

Po letech jsem jí potkala v Koh-i-Nooru, když mě míjela s jejím přítelem. Vypadala, že se má dobře. Obě jsme pospíchaly, tak mě jen požádala o mé telefoní číslo, že se mi ozve... nikdy se neozvala. Vždy slibovala a nesplnila, tolikrát mi dala naději a pak jen zmizela, až jsem si uvědomila, že to nemá cenu. Očividně jsem pro ní neměla takovou cenu, jakou ona mívala pro mě.

Mezitím jsem však měla jiné problémy. Po ukončení základní školy jsem nevěděla kam dál. Vysvědčení nebylo nejhorší, ale ani nejlepší. Máma mi jmenovala obory, ale nechtěla jsem zrovna být kuchařkou, prodavačkou či zahradnicí. Nakonec jsem si ale vybrala zahradnici s naivní představu vštěpenou od matky, že tam budu také tvořit kytice, věnce, kreslit rostliny atd... Opravdu naivní představa. Učení mě nebavilo, kreslení opravdu nebylo v plánu a na praxi za celé roky jsme 3x vázali věnec, 1x vázali kytici, jinak jsme jen hrabali listí a hrabali se v hlíně.

Jedinou zásadní změnou byl fakt, že najednou, jakoby se mi změnila povaha sama od sebe, jsem najednou dokázala komunikovat s lidmi kolem. Nevím proč, třeba i díky Julce. Dokázala jsem se otevřít a být taková, jaká jsem byla ve skutečnosti doma. Veselá, až praštěná...ale lidé ze třídy to nechápali. Dámy byly zmalované, jako lehké děvy, čekající na rohu silnice, muži byli "šampónci" nebo pozeři, kteří uměli jen krást, kouřit a hrát si na nejlepší.

Šikana zde na sebe nedala dlouho čekat, s mým traumatem ze základní školy vše bylo ještě horší a jednoho dne jsem se ve škole zhroutila. Tím jsem propadla a opakovala první ročník s novou třídou. Nová třída mi vyhovovala, měla jsem tam i novou kamarádku, Janu, po které se mi stýská doteď.

Bohužel i podruhé jsem propadla, tentokrát ne kvůli třídě, ale kvůli složitosti předmětů. Přešla jsem tedy na jinou zahradnickou školu, která byla jednodušší. Třída tam vyhovovala, škola vypadala opravdu jako škola a ne jako vězení, čemuž odpovídala první škola. Zde jsem postoupila do druhého ročníku, bohužel hned na začátku druhého školního roku se začátek šikany objevil znovu. Tentokrát jsem už byla zkušenější a jakýkoliv začátek šikany jsem nestrpěla a vše hned řešila. Bránila jsem jednu dívku, kterou ve třídě také šikanovali a tím si zasedli i na mě.

Jednoho dne mě bezdůvodně začala slovně napadat jedna spolužačka a vyprovokovala mě až k první facce... Vše se zvrhlo v boj. Upřímně toho nelituji. Později pak do třídy přišla nová dívka. Na pohled přijemná a hodná. Ale později, když mě jedna další spolužačka začala napadat, že jsem si dovolila říct vlastní názor, tato nová spolužačka se jí zastala a obě dvě mě psychicky týraly jak ve třídě, tak na internetu. Bohužel vše ještě využily proti mě, vytiskly si části internetové konverzace, aby to vypadalo, že za vše mohu já a s tím šly do ředitelny. O to smutnější je fakt, že jim ředitelka uvěřila, aniž by si vyslechla mou verzi celé situace.

S tímto vším se mi vše opět znechutilo natolik, že jsem opět propadla a opakovala 2. ročník znovu v nové třídě. V ten samý moment se škola stěhovala na jiné místo, na opravdu deprimující místo, kde se v obřím starém domě spojila s další školou. Tím pro mě nastaly dvě nepříjemné změny. Nová třída ale bylo to nejhorší. Byla to třída plná nenávisti, šikany, drzosti, pozerů a zmalovaných holek, které se chovaly, jako kdyby ještě nevyšly základní školu. Už první den bylo peklo.

V polovině školního roku jsem školu opustila. Psychicky zdeptaná jsem skončila na psychologii a psychiatrii, kde mi zjistili potíže s ovládánm emocí v určitých situacích, ať jsou dobré, či zlé. Výbušnost a agresivita mi zůstaly, za tuto špatnou část sebe sama vděčím mému otci, jehož chování bylo mnohem horší, když byl schopen mlátit mou matku v době těhotenství za takové hlouposti, jako je příliš horké jídlo. Nejsem na to pyšná, ale zároveň jsem pyšná, že, narozdíl od něj, já dokážu své pocity lépe zvládat. Můj otec se také léčil na psychiatrii a zjistili mu nějakou poruchu ohledně agrese, ale léčbu brzy opustil a s tím moje máma opustila i jeho, díky bohu.

S ukončením školy jsem skončila na pracovním úřadě. V tento moment jsem byla prázdná a nevěděla jsem, co mě v životě čeká. Jediné, co pro mě mělo smysl bylo kreslení. Když jsem to oznámila doma, máma si vzpomněla na školy zaměřené na kreslení a umění. Všechny však byly soukromé a drahé. Byla to zároveň i poslední šance, kterou mi matka dala. Obětovala velké peníze, na které dře dlouhou dobu, aby mě na uměleckou školu dostala. Tím jsem opět uviděla svou možnou budoucnost.

Na uměleckou školu jsem se dostala do druhého ročníku a byla spokojena. Pak ale opět nastal obrat a projevila se pravá tvář několika spolužáků, kteří tam ani nemají co dělat, chovají se jako nevychovaní frackové bohatých rodičů a nemají špetku talentu, stále převažují lidé, kteří byli milí, přátelští navzájem mezi sebou a velice nadaní.
Školu jsem ale v druhém ročníku nakonec opustila také kvůli psychickému zhroucení kvůli vší té nenávisti vůči mě bez pádných důvodů.

Již před nastoupením na tuto školu jsem se sama doma učila pracovat s grafikou ve Photoshopu, zlepšovat kresbu a i fotit. Focení se o to více zlepšilo s novým fotoaparátem, který mi matka pořídila pro tuto školu. I tak na prvním místě pro mě zůstává kreslení a následné digitální zpracování. Naplňuje mě to víc, jak forografování. Ale i tak, když nějaká fotografie krásně vyjde, i to je krásný pocit.
Ruční práce mi také není cizí, tvoření miniatur z hmoty Fimo, zdobení věnců s ozdobami z rostlin a sušiny, zabavím se i tvořením naprosto nové věci z čehokoliv. Jsem velice tvůrčí typ.
V jiných dnech se zase raději venuji mé lásce ke zvířatům, aktuálně hlavně k potkanům. Každý den si také procvičuji a zlepšuji anglický jazyk psaním si s přáteli z jiných zemí.

Vyučenou mám tedy jen základní školu, to mi ale nebrání v rozletu směrem, kterým chci. Pracuji se zpěvačkou a herečkou Olivií Žižkovou od 31.1.2014. Olivie je i mou velice blízkou kamarádkou a tak i naše práce o to lépe vypadá s vkládáním našeho srdce do každého kousku naší tvorby. Má práce se liší, většinou funguji jako její fotografka, následně upravuji fotogragie v Photoshopu, co se týče retouchování a fotomanipulace. Pak také funguji jako kameraman, natáčím, stříhám a tvořím hudební klipy pro její písně a nebo natáčím a i fotím akce, na kterých vystupuje. Také pracuji jako grafik, tvoření grafiky a návrhy pro různé vizitky, podpisovékarty, plakáty, potisky, obaly, nebo i designy webových stránek, loga, logotypů atd.
Jinak také pomáhám zajistit správný chod elektroniky, potíže s PC, mobilním telefonem a jinými přístroji. O práci tedy nouze opravdu není!


"Angi Shy" je má dlouholetá přezdívka, jejíž vznik je velice matoucí. Jako mladá jsem s mou sestřenicí Candy v chatu hrála roleplaying, kdy si vzájemně hrajeme na své oblíbené postavy z televize, či své vlastní postavičky a vytváříme konverzace a příběhy. Jednou jsem Candy takto nachytala s předstíráním, že jsem jedna holka, co má ráda můj tehdejší psaný příběh a stotožňuje se s hlavní postavou a že se mnnou, jakožto tvořitelem příběhu, kontaktuje přes můj starý chat účet, který měl název Angelina...Tento účet má ještě delší hisotrii, když jsem ještě dávno předtím měla ráda jednu hudební kapelu a založila jsem tento chat účet, kde jsem chtěla předstírat pro fanoušky, že jsem člen kapely a toto měl být jakoby tajný účet.. a je jasné, že tajný účet by asi neměl pravé jméno onoho člena kapely a jediné jméno, co mě napadlo bylo Angelina... tím se účet později propletl s oním roleplayingem s Candy a až jsem onen vtip na Candy dokončila, jméno z onoho starého účtu, Angelina, mi již zůstalo. Candy to jen zkrátila na ANGI.
Co se týče slova SHY, dříve to bylo HARIJAU, jelikož jsem měla ráda anime a harijau v japonštině znamená "stydlivý" a já v té době byla velice stydlivá, to dokážu i teď. Ale anime obsese mě brzy pustila a slovo harijau se mi již nelíbilo, navíc bylo moc dlouhé a matoucí pro lidi, kteří chtěli znát mou stránku. Tak jsem přijala anglickou verzi slova "stydlivý" což je SHY.
Angi Shy - main logo by Angi-Shy
 

↓TRANSLATE WITH GOOGLE